Výroba dýmek v mé rodné Proseči se datuje již od roku 1842. Tehdy se pánové Pešina a Švec, vysloužilí vojáci, vrátili do rodné Proseče. Využili svých znalostí a dovedností z dalekého Kladska a začali provozovat dýmkařské řemeslo. A protože byl o jejich dýmky zájem, začalo se řemeslo rozvíjet. Mezi první materiály, používané při výrobě dýmek, patří dřevo javoru, olše i hrušky.
Postupně se zdokonalovala povrchová úprava. Osoustružené a orašplované dýmky byly vyhlazovány smirkem a pemzou, na povrch se pak nanášela šelaková politura. V pozdějších letech se dýmky začaly zdobit řezbou nebo gravurou.
Výroba dýmek bylo v Proseči prosperující řemeslo, proto v roce 1880 založil Bernard Kopperle dílnu, ve které zaměstnal až třicet dělníků a vyvážel dýmky i fajfky do celého Rakouska-Uherska. Kolem roku 1910, v té době již prosperující továrna, začala vyrábět dýmky z briaru/bruyeru (nyní nejpoužívanější pro svoji vysokou kvalitu - tvrdost i kresbu dřeva). V meziválečném období se sortiment selských i bruyerových dýmek rozšířil natolik, že se v Proseči zhotovovalo na 500 druhů. Domácká výroba malých živnostníků však pomalu odumírala a v Proseči zůstalo jen několik výrobců tzv. selských dýmek.
Po roce 1950 byly živnosti zrušeny a výroba soustředěna do jednoho místa v Proseči a začala éra průmyslové výroby. A tak jsem zůstal v Proseči poslední řemeslníkem, který zůstal věrný tradiční ruční výrobě. I proto jsem zapsán do Seznamu nehmotných statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje.